Tenkrát na východě

Jak už to tak bývá, i náš pobyt na západním pobřeží spojených států amerických dospěl ke svému konci. Tak se stalo, že jednoho krásného dne jsme si sbalili svých pár švestek a nasedli do transtportu do San Francisca. Aspoň jsme si to mysleli. V San Jose se objevil náhlý a neodkladný problém s automobilem, tudíž jsme byli odvezeni na nejbližší zastávku vlaku a do ruky jsme dostali lístek a pár stručných instrukcí. My jsme ale šikuly šikovné, takže jsme si poradili a dojeli nejen do San Francisca, kde jsme strávili víc než příjemných 24 hodin, ale v pohodě jsme odletěli do Miami.

A tady začíná moje východní povídání... V podstatě to bylo už podruhé, co se každý se z nás nadechl vzduchu přicházejícího východně, z Atlantiku. Poprvé na začátku léta a teď, na konci, znovu, jen trošku jižněji. V Miami, přesněji řečeno ve Fort Lauderdale jsme přistáli před jedenáctou místního času a přesto jsme na ubytování dorazili pozdě odpoledne. Celé 4 hodiny nám trvala cesta z letiště do hostelového pokoje. Ovšem hostel to byl jedna báseň. Velká společenská místnost s plazmovou televizí, vybavená kuchyňka, možnost využití organizovaného programu během dne nebo i večer a docela pěkné pokojíčky s vlastní sprchou a záchodem. A do našeho pokojíčku se kromě naší party (4 Češi a 1 Ruska) nastěhoval Dán a 2 borci z kempu na východním pobřeží - ugrilovaný Angličan Mark a grilu-rezistentní Čech Martin. Jaká to náhoda. Potkali jsme Čecha! A dokonce je s náma na pokoji. Tož, to je Amerika :)
Prázdninový režim Angličana se nám moc nezamlouval. Spočíval totiž v tom vstát v jednu hodinu odpoledne, projít se do Subwaye nebo někam do jiného rychlého občerstvení na jídlo a zpět na pokoj si číst nebo poslouchat muziku. Hned prvních pár hodin na pláži totiž s Marťasem usnuli a s jeho na slunce-zvyklou-pokožkou se stalo to, co by nikdo neřekal. Spálil se. Ale nádherně. Měl vypálené kraťasy do stehen a ruce, které měl překřížené na břichu byly taky jasným tetováním. :D
My jsme však k naší dovolené přistoupili aktivně. Každé ráno (ne moc brzo - tak kolem 10 am) jsme si udělali procházku na 300 m vzdálenou pláž. Což byla docela oběť, protože nejbližší pláž byla už 79,6 m od hostelu. Se započetím 17 schodů a uličky, to bylo z pokoje přesně 85 metrů. A dokonce jsme si s sebou brali takové věci jako volejbalový balón, létající talíř, buggy board a samozřejmě opalovací krém a plavky. Většinou. Většinou na ten krém, ne na ty plavky. Bohužel :( Vyhlášená south beach byla opravdu dlouhá a celá pouze písečná. Píseček byl trošku hrubší než na jaký jsme byli zvyklí v Kalifornii, ale vůbec jsme nebyli rozmazlení, takže po chvilce reptání jsme se s ním spokojili. Ovšem voda - voda byla o mnoho teplejší než v Kalifornii. Asi o 300% +- 300%. Opravdu. Přes den neklesla teplota vody v moři pod 28°C a v noci pod 25°C. Takže když jsem se chtěl v tom hycu ochladit, musel jsem vylézt z moře a jít pod sprchu. Fakt otrava :D
Kromě pláže jsme si udělali i večerní výlet do centra klubového života na ostrově, kde jsme bydleli. Dokonce jsme si pohladil hada, což mě samotného dost překvapilo :) S ničím se však nedá srovnat zážitek výletu do přístavu downtownu Miami na pevnině, odkud jsme se pěšky vydali do čtvrti s největším počtem Kubánců žijících mimo Kubu - Little Havana. Bohužel se asi někde všichni schovali stejně jako sluníčko, takže jsme pořádně promokli. Přesto jsme si i tenhle výlet užili a za pohled na ty zmoklé slepičky, co se mnou šly, to stálo! Jiný z večerů jsme se rozhodli využít nabídky hostelu a hromadně zajít na disko-třísko. Pěkně luxusní, to se musí nechat. Láhev rumu uvnitř stála 300 $ a láhev nejlepšího šampaňského pouze 4.500 $ (při aktuálním kurzu pouze necelých 80 tisíc korun). Lenošení a koktejly, slunce a ovocný salát, sport a pár kapek. To bylo Miami, jaké jsme zažili a jaké si zapamatujeme.
Z Miamského letiště, které už bylo trošku blíže a na které jsme jeli raději taxíkem, jsme odlétali směr Baltimore. S malou obavou, že zase letíme pár kilometrů od našeho cíle, jsme zvládli bezproblémový let a následný přesun vlakem do Washingtonu už byl v pohodě. Ubytování ve Washingtonu jsme dopředu zamluvené neměli, takže jsme trošičku zariskovali. Najít ubytování ve Washingtonu není problém, ale najít levné ba dokonce volné ubytování, to už problém je. Nakonec jsme se ubytovali v hostelu, kde to vypadalo jako na vojenské lodi, co se týkalo postelí. Ale co, vždyť jsme tam přespali jen jednu noc. Ještě večer jsme viděli bílý dům, který je o poznání menší a skromnější, než jak ho prezentují v televizi a ve filmech. Pražský hrad je hold pražský hrad. Sorry, Obi (vysvětlení: Obama -> Obi). U monumentu "National mall" jsme si poblbli dobrou hodinku a po ztrátě krytky foťáku jsme se odebrali do naší kajuty. Hned z rána jsme vyrazili, abychom stihli co nejvíce. Viděli jsme spoustu nádherných míst, monumentů a budov, přesto však zdaleka ne všechno. O důvod víc, proč sem jet znovu.
Autobus Washington-New York byl vybaven nejen klimatizací, ale také wifi a zásuvkami, což se těm, kterým ještě fungoval noťas, náramně líbilo. My ostatní jsme mohli koukat z okna na měnící se krajinu. New York a jeho mrakodrapy nás přivítaly v ubývajícím světle, a tak se vše začalo brzy rozsvěcovat. Za pomoci jednoho z místních jsme se dostali až do našeho tentokrát objednaného hostelu a zapadli do hajan. Pro dalších 5 dní jsme se ponořili do jiného světa. Do ruchu vlekoměsta, stejně tak, jako do pohody central parku, do nadhledu z Emire state buillding, do nákupní horečky v Macy's a 21st Century, do klidu plavby po moři na přistěhovalecký Ellis a na známý Liberty island. Socha svobody se svými necelými 100 metry není příliš vysoká, ale přesto zůstává nejvyšší sochou, jakou jsem kdy viděl. New York jsme zdaleka neprošli celý, přesto můžu říct, že prvotní negativní pocit po 2 dnech nahradily velice příjemné a pohodové dojmy z Rockefelerova centra, Mannhatanského a Brooklynského mostu, z Chinatown i Little Italy. Projít si Central park, místo, kde stávalo World Trade Center stejně jako vidět dům Přátel (FRIENDS) je pěkný pocit.
Musím se přiznat, že se mi odtamtud zpátky nechtělo. Nejen z NY a z východního pobřeží. Přes všechny rozdíly a nesmyslné nařízení a zákony, které v USA mají (například zákaz prodeje alkoholu po 24.hodině), bych tam klidně zůstal. Třeba další rok. Je to divné teď sedět sám a psát tento článek, když jsem zvyklý trávit 24 hodin denně se skvělýma holkama, kterým tímto děkuju a posílám pusu :D Fakt by mé dojmy byly úplně jiné cestovat sám nebo s někým jiným. Takto byly prostě úžasné a pokud nedostanu ránu do hlavy, nikdy na to nezapomenu! :-* (vzkaz pro holky: "A vy si nezapomeňte vzít prášek!") :D

poznámka redakce: Holky nebyly nakupovat v Macy's ale v Marshall. Omlouvám se za chybu a případné způsobené potíže a děkuji pečlivé čtenářce Marice, která na tuto závažnou chybu upozornila. Hezký den :D

Poslední pozdrav z New Yorku

A je to tady. Přišla chvíle, která se na začátku léta nebo ještě dříve v čase, zdála býti nedosaitelná. Trošku plínu, úsměv na rtech a se slzou pod řasou si teď ještě přehrávám co se stalo dnes, kde jsem byl včera, koho jsem potkal předevčírem, kde jsem se opaloval před týdnem, kde jsem viděl východ slunce před měsícem...

Zítra už mě čeká "pouze" přesun na letiště a odlet ve 4 odpoledne směr Praha-ruzyně a pak 4 hodiny v autobuse do Brna. Juchuchů! Nemůžu tomu stále věřit, ale je to tady! Všechno, co se stalo na východě, popíšu až se vrátím domů. Teď chci jen dodat, že se na vás, na všechny doma, moc těším až to zase rozjeeeedem!

Tož zdar doma, no ni? :)

Cesta rájem

Tak a těch deset dní, na které jsem se těšil celé léto, je nenávratně za mnou. Přes všechny pozitiva, nádherné zážitky, překrásnou krajinu, pěkná města, spostu legrace a nezapomenutelnou zkušenost bohužel cítím jedno velké negativum :( Je to za náma! Týden a půl je prostě krátká doba. Myslím, že kdyby to šlo, každý z nás by vyměnil současný 4-denní pobyt zpátky v kempu, za prodloužení cestování, ať už by to bylo kamkoli. Po 9 týdnech strávených v kempu, pod neustálým pracovním tlakem a dodržováním nesmyslných pravidel, jsme si zase na chviličku přičichli ke svobodě. Ranní vstávání nebylo lepší než v kempu, ale je to úplně jiná radost vstávat, když víte, že za pár hodin budete například v Grand cannyonu. A co je lepší, ráno vstát a na uzdravuzjící se nohy nazout sandály nebo žabky. Jaká to úleva! Dalším nádherným bonusem byla naprostá absence kennolyn vymaz-hlavových songů. Jedninou vyjímkou byla recese uprostřed Arizonské pouště a ani ta netrvala naštěstí dlouho :D

V následujích odstavcích se neúspěšně pokusím, ve velice zkrácené podobě, popsat, co všechno jsme zažili a kam všude jsme se podívali, jestli jsme se drželi plánu a jestli i vše ostatní vycházelo podle našich představ. Je téměř nemožné do článku, odstavců, vět, slov a dokonce písmen promítnout vše co jsem viděl, zažil a cítil. A jedl :D

Na cestě pohádkovou krajinou a vysněnou zemí mnoha cestovatelů jsme pohladili všechny smysly. V dobré náladě jsme vyjížděli a s dobrou náladou jsme se vraceli v pořádku zase zpět. Avšak společně strávený čas mezi těmito dvěma dny byl prostě awesome (čti naprostá pohoda). Cesta po pobřeží s nádhérnými výhledy až do centra veškerého filmového dění, do Los Angeles. Prohlídka vyhlídkovým busem a jak se člověk nedozví, které bary vlastní slavní herci a kam Michael Jackson chodil do školky. No není to dobré vědět? :D Za to z plánu v San Diegu jsme vypustili mořský svět, protože jsme byli ohromeni krásou samotného města. Tak se stalo, že jsme navštívili nádherný dřevěný hotel na poloostrově Coronado s nádhernou plážičkou, abychom se pak přesunuli na malou a ne tak atraktivní Pacific beach. Za to s obrovskými vlnami. Holkám se to evidentně líbilo, i přes to, že tam ztrácely vršky plavek. Nebo snad právě pro to?

Ze San Diega a Tijuany jsme se vydali přes rozpálenou poušť do vzdáleného Phoenixu, což byl nejdelší souvislý úsek cesty, který jsme urazili. A tak jeden ze dvou dní, kdy jsme nepřinesli oběti Timbisha Shoshonovi, našemu patronovi. Ve Phoenixu se započal nádherný (pro změnu) sluneční den v Sedoně a Slidy rocks, přírodní skluzavce v říčním korýtku :) Západ slunce na Grand cannyonu v nás zanechal hluboké dojmy. Dlouhé stíny, táhnoucí se hlubokým údolím, které v půli krájí řeka Colorado. Následné šťastné a náhodné shledání s našimi Maďarskými přáteli v tamním nákupním centru a první grilování a spaní pod našim stanem (dále už jen šapitó, protože jsme měli stan trošičku větší, než je obvyklé - pro představu 2 metry vysoký a asi pro 8 osob). Přivstání si na ranní východ slunce nad Grand cannyonem taky stálo za to, i když všichni zúčastnění upadli do hlubokého kómatu v autě cestou na Grand cannyon west.

Dlouhá cesta po Arizonské dálnici byla asi opravdu inspirací skupiny AC/DC pro song Highway to hell, protože teploty okolo 40°C byly k nevydržení v autě s nefungující klimatizací. Akšak občerstvovací pauza, která se hodně zvrhla kvůli klimatizovanému prostředí jídelny a spoustě vody z vodních melounů nás donutila vyměnit řidiče. Jediný schopný a nezmelounovaný byl Alex, takž usedl za volant. O 15 minut později a 3 míle změna řidiče. Alex nemá mezinárodní řidičák. :D Takže Markétina premiéra - v pohodě. Další část cesty se změnila v dobrodružství, protože na Skywalk, což je skleněný most nad Grand cannyonem, se místy jelo neasfaltovanou cestou v těžších podmínkách. Po zjištění, že cena za tuto atrakci je o něco nižší než 1.500 Kč, jsme se otočili zpět. Avšak samotná cesta po historic Route 66 a nádhernou pouštní krajinou Grand cannyounu, kterou jsme jeli, stála za to! Pokračovali jsme se zastávkou na Hoover dam, což je zásoba pitné vody a vodní elektrárna, do nejživějšího a nejzvrácenějšího amerického města. Ano, Las Vegas. Pověsti nelžou. Las Vegas je přesně takové, jaké jste mohli od kohokoliv slyšet. Ano, je plné světel. Ano, mimo hlavní ulici vypadá mrtvé. Ano, je to město alkoholu, gamblingu a sexu. Ano, je tam pořádný hyc. Ano, město je plné podivných podnapilých lidí přecházejících s velkými drinky z casina do casina. Ano, pokud jste někde uvnitř, je téměř nemožné dozvědět se, kolik je hodin (pokud nemáte vlastní hodinky). Město žije a život tepe jeho ulicemi bez ohledu na čas a na to, jestli tam jste a nebo ne. Přesto my jsme tam byli a strávili jsme dvě noci v perfektním hotelu s nejvyšší věží s atrakcemi ve městě.

Celý den v bazénu jsme popíjeli pivsony a osvěžující koktejly, hráli volejbal a pak to zkoušeli neúspěšně znovu (po celém dni ležení jsme byli unavení a ztuhlí, rozhodně to nebylo nízkým množstvím alkoholu v krvi). V jeden moment jsem byl úplně na dně (chápej: dělal jsem stojku v bazénu a nějakým nedopatřením jsem si o dno bazénu odřel čelo, tekže teď ještě stále nosím na čele památku na Las Vegas). Noc v ulicích a nádhezná procházka nad ránem, kterou si užila především Zuzka nás příjemně unavily, takže i přes veškerou snahu a vstávání v 8 jsme zakleté Las Vegas opouštěli až půl hodinu po poledni směr Death valley. Po naší zkušenosti s neklimatizovaným autem si myslím, že jméno tomuto údolí dal někdo, komu taky nefungovala klima. V oblasti Badwater - solná jezera, se teploty pohybovaly kolem 50°C a ani vítr, který tam pofukoval nebyl vůbec ochlazující, spíš naopak. Za to místo uprostřed pouště, nejníže položené v celých USA - necelých 100 metrů pod úrovní oceánu - bylo jedním míst, které ve mě zanechaly hluboký dojem. Rozmanitá pouštní krajina měnící se rychle přesto těžko postřehnutelně jen při samotném projíždění údolím, které bylo spíše malým pohořím, je opravdu něco, co v Evropě jen těžko zažijete.

Druhé nocování ve stanu a druhé zneuctění Timbisha Shoshona na June lake. Abyste správně chápali, Timbisha Shoshona jsme poprve "potkali" v Death valley, ale při zpětném přemýšlení, jsme si uvědomili, že s náma byl už od začátku. Tento náš hrdina, kamarád, přítel, průvodce, ochránce a bůžek. Národním parkem v Yosemitech jsem byl mírně zklamán. Neviděli zrovna to, co jsme si představovali. Kvůli požárům, které se tam rozhořely jsme se museli vydat 5-ti hodinou objížďkou, což nám trošku zamíchalo plánem i na další dny. Ale víme, že to byl trest od Timbisha Shoshona za to, že jsme předešlou noc nepili. Takže jsme to večer v kempu napravili, jak jen to šlo a čekali co se stane další den. Naši omluvu přijal a nadělil nám nádhernou oblohu s pár bílými mráčky, které ji budou zkrášlovat na fotkách z našeho cyklovýletu po Yosemitech. Ráj horolezců, ne však cyklistů. Aspoň ne těch vytrvalých a náročných, protože po rovinkách jezdit za chvíli omrzí. Přesto se před námi otevřalo pár nádherných pohledů. Co jsme však postrádal byla voda ve vodopádech a divoká zvěř. Beru to jako výzvu přijet ještě jednou, uvidíme.

Rozloučili jsme se tydy s vyschlými vodopády, rovnými cestami a po sbalení našeho šapitó zpět do auta jsme se vydali to Davidova topíčku a nejoblíbenějšího města vůbec - do Sacramenta. Kupodivu se David rozhodl nečekat v autě a projít s námi westernovou čtvrť. Po večeři v typickém americkém bistru s malými porcemi (viď Zuzi?) jsme se v protisměru vydali do kanceláře Arnieho Švarcího. Poslední celý den naší výpravy jsme si vychutnali na venkově, ve vinařské oblasti Napa valley, kde jsme okoštovali víno malé vinárničky Corazon s dlouhou tradicí a dubovými sudy od francouzské firmy. Odtud vesele s řidičem Alexem do San Francisca.

Ubytování v bohaté čtvrti feťáků, alkoholiků a žebráků se nakonec ukázalo jako dobrý tah, když jsme nejdříve dostali největší pokoj v hotelu a pak jsme i přes nařízení vlády koupili po druhé hodině ranní ve večerce kradenou vodku od Jugoslavce. A ještě jsme každý dostali na cestu banánek v čokoládě:D V tomto San Francisco zase nezklamalo, stejně jako nádherný výhled z kopce nad Golden Gate Bridge. Se zajížďkou do Port Costa, kde jsme vyložili Dava a podívali se do jednoho z nejstylovějších barů vůbec, jsme se druhý den vrátili na nám velice známé místo, do kempu.

I přes některé úskalí a docela dlouhý čas strávený na cestách jsme všichni všechno zvládli a užili si maximálně momenty, na které jsme se těšili celé léto. Tímto bych chtěl všem zúčastněným poděkovat za společné chvíle strávené na cestách, stejně jako ve městech a národních parcích. Každý z téměř čtyř a půl tisíc kilometrů byl pro mě cestou do neznáma a jsem rád, že jste vy se mnou a já s vámi jel. A děkuji za zábavu, kterou jsme spolu těch 382 hodin prožili. A také děkuji především Timbisha Shoshonovi, který nás chránil a vedl správnou cestou.