Poslední večeře

Tento výlet ve mně vzbuzuje pocity z celého spektra. Jsem natěšený, ale mám strach, jsem připravený, ale nemám natrénováno, jedu si pro nové zážitky a před starými utíkám...

Máme hodinu zpoždění. To není dobré. Člověk má najednou čas přemýšlet, pochybovat. V Turecku jsou teroristické útoky, nemáme dost času na přestup, v pátek nás v horách zastihne velká bouřka. ..

Ale taky něco pozitivního... Měl jsem nádhernou mezinárodní poslední večeři. V kruhu nejlepších přátel jsem dělal trošku páté kolo u vozu, ale každý vůz potřebuje rezervu. :D díky Radimovi, Karin, Markovi a Emily za perfektní setkání a atmosféru, díky které jsem byl absolutně šťastný... Po návratu doufám v brzké opakování... Držte palce, ať odltíme, přestoupíme, doletíme, zažijeme, přežijeme, uvidíme, pofotíme, nastoupíme a šťastně a s přehledem doletíme zpět.

Update: další zpoždění, přestup nestihnem.

P.S.: Kdyby něco, tak nic. Ale kdyby přece jen něco, tak miluju všechny, které jsem miloval včera i předevčírem. Mám vás rád. :)

Za co se platí a co je k nezaplacení na cestě do Kyrgyzstánu

Sedím v autobuse na cestě do Prahy, odkud zítra odlétám na trek do hor Kyrgyzstánu. Neumím rusky, nemám natrénováno a pravděpodobně nejsem dost vybavený.
Skutecně ale život dopředu upozorňuje na co se máš připravit? Ne, prostě to přijde.

Nabídka levné letenky a šance poznat další část světa nebo taky trochu útěk ze známého světa. Vždycky je to tak trošku obojí...

Dříve, než přijdou fotky na facebook bych se rád ohlédl po tom, jak vypadala cesta do tohoto bodu a co to vlastně znamená vydat se do stanu do Stánu...

Koupí letenky to začne, to je ta nejvíce easy část. Vypadá a zní to zajímavě, ale detailnější prohlídnutí mapy, oznámení rodičům a šok místo obdivu. :D

Vždyť jsem ještě ani neměl pas a už jsem měl parťáka, který do toho půjde. Letenka zaplacena, odlet za 14 dní. Jediná možnost rychlopas. Ale platí jen 6 měsíců. Na stránkách ministerstva píší, že pas má platit ještě 6 měsíců po opuštění země. To je ale prekérka, protože pas bude vydán před odjezdem přece... Tak chvíle napětí a hovor na ambasádu Kyrgyzstánu do Vídně. První ochutnávka komunikace s ruštinou...

Ani vyřízení pasu v Brně se nesetkalo s úspěchem. Takže cesta do FM a 1500 za rychlopas, 50 za mezinárodní řidičák.

Pojištění 540, cesta do Prahy 210, budou zážitky k nezaplacení...?

USA panoramaticky

Nemá cenu se rozepisovat, když pořád tvrdnu v Česku, ale pro správné nalazení aspoň nahrávám několik panoramatických fotek z Améru.

Pro nadšence ještě nahodím info, že chystám putovní výstavu fotek z USA...

PF 2010

Díky za milé a hezké, příjemné a krásné, hluboké i pomíjivé společně strávené chvíle v roce uplynulém a doufám, že si najdeme chvilku na ně zavzpomínat nebo vytvořit nové i v roce novém. Kdo si mě bude chtít najde... A pokud ne, najdu si já jeho! :)

Hezký start do roku 2010!

Tenkrát na východě

Jak už to tak bývá, i náš pobyt na západním pobřeží spojených států amerických dospěl ke svému konci. Tak se stalo, že jednoho krásného dne jsme si sbalili svých pár švestek a nasedli do transtportu do San Francisca. Aspoň jsme si to mysleli. V San Jose se objevil náhlý a neodkladný problém s automobilem, tudíž jsme byli odvezeni na nejbližší zastávku vlaku a do ruky jsme dostali lístek a pár stručných instrukcí. My jsme ale šikuly šikovné, takže jsme si poradili a dojeli nejen do San Francisca, kde jsme strávili víc než příjemných 24 hodin, ale v pohodě jsme odletěli do Miami.

A tady začíná moje východní povídání... V podstatě to bylo už podruhé, co se každý se z nás nadechl vzduchu přicházejícího východně, z Atlantiku. Poprvé na začátku léta a teď, na konci, znovu, jen trošku jižněji. V Miami, přesněji řečeno ve Fort Lauderdale jsme přistáli před jedenáctou místního času a přesto jsme na ubytování dorazili pozdě odpoledne. Celé 4 hodiny nám trvala cesta z letiště do hostelového pokoje. Ovšem hostel to byl jedna báseň. Velká společenská místnost s plazmovou televizí, vybavená kuchyňka, možnost využití organizovaného programu během dne nebo i večer a docela pěkné pokojíčky s vlastní sprchou a záchodem. A do našeho pokojíčku se kromě naší party (4 Češi a 1 Ruska) nastěhoval Dán a 2 borci z kempu na východním pobřeží - ugrilovaný Angličan Mark a grilu-rezistentní Čech Martin. Jaká to náhoda. Potkali jsme Čecha! A dokonce je s náma na pokoji. Tož, to je Amerika :)
Prázdninový režim Angličana se nám moc nezamlouval. Spočíval totiž v tom vstát v jednu hodinu odpoledne, projít se do Subwaye nebo někam do jiného rychlého občerstvení na jídlo a zpět na pokoj si číst nebo poslouchat muziku. Hned prvních pár hodin na pláži totiž s Marťasem usnuli a s jeho na slunce-zvyklou-pokožkou se stalo to, co by nikdo neřekal. Spálil se. Ale nádherně. Měl vypálené kraťasy do stehen a ruce, které měl překřížené na břichu byly taky jasným tetováním. :D
My jsme však k naší dovolené přistoupili aktivně. Každé ráno (ne moc brzo - tak kolem 10 am) jsme si udělali procházku na 300 m vzdálenou pláž. Což byla docela oběť, protože nejbližší pláž byla už 79,6 m od hostelu. Se započetím 17 schodů a uličky, to bylo z pokoje přesně 85 metrů. A dokonce jsme si s sebou brali takové věci jako volejbalový balón, létající talíř, buggy board a samozřejmě opalovací krém a plavky. Většinou. Většinou na ten krém, ne na ty plavky. Bohužel :( Vyhlášená south beach byla opravdu dlouhá a celá pouze písečná. Píseček byl trošku hrubší než na jaký jsme byli zvyklí v Kalifornii, ale vůbec jsme nebyli rozmazlení, takže po chvilce reptání jsme se s ním spokojili. Ovšem voda - voda byla o mnoho teplejší než v Kalifornii. Asi o 300% +- 300%. Opravdu. Přes den neklesla teplota vody v moři pod 28°C a v noci pod 25°C. Takže když jsem se chtěl v tom hycu ochladit, musel jsem vylézt z moře a jít pod sprchu. Fakt otrava :D
Kromě pláže jsme si udělali i večerní výlet do centra klubového života na ostrově, kde jsme bydleli. Dokonce jsme si pohladil hada, což mě samotného dost překvapilo :) S ničím se však nedá srovnat zážitek výletu do přístavu downtownu Miami na pevnině, odkud jsme se pěšky vydali do čtvrti s největším počtem Kubánců žijících mimo Kubu - Little Havana. Bohužel se asi někde všichni schovali stejně jako sluníčko, takže jsme pořádně promokli. Přesto jsme si i tenhle výlet užili a za pohled na ty zmoklé slepičky, co se mnou šly, to stálo! Jiný z večerů jsme se rozhodli využít nabídky hostelu a hromadně zajít na disko-třísko. Pěkně luxusní, to se musí nechat. Láhev rumu uvnitř stála 300 $ a láhev nejlepšího šampaňského pouze 4.500 $ (při aktuálním kurzu pouze necelých 80 tisíc korun). Lenošení a koktejly, slunce a ovocný salát, sport a pár kapek. To bylo Miami, jaké jsme zažili a jaké si zapamatujeme.
Z Miamského letiště, které už bylo trošku blíže a na které jsme jeli raději taxíkem, jsme odlétali směr Baltimore. S malou obavou, že zase letíme pár kilometrů od našeho cíle, jsme zvládli bezproblémový let a následný přesun vlakem do Washingtonu už byl v pohodě. Ubytování ve Washingtonu jsme dopředu zamluvené neměli, takže jsme trošičku zariskovali. Najít ubytování ve Washingtonu není problém, ale najít levné ba dokonce volné ubytování, to už problém je. Nakonec jsme se ubytovali v hostelu, kde to vypadalo jako na vojenské lodi, co se týkalo postelí. Ale co, vždyť jsme tam přespali jen jednu noc. Ještě večer jsme viděli bílý dům, který je o poznání menší a skromnější, než jak ho prezentují v televizi a ve filmech. Pražský hrad je hold pražský hrad. Sorry, Obi (vysvětlení: Obama -> Obi). U monumentu "National mall" jsme si poblbli dobrou hodinku a po ztrátě krytky foťáku jsme se odebrali do naší kajuty. Hned z rána jsme vyrazili, abychom stihli co nejvíce. Viděli jsme spoustu nádherných míst, monumentů a budov, přesto však zdaleka ne všechno. O důvod víc, proč sem jet znovu.
Autobus Washington-New York byl vybaven nejen klimatizací, ale také wifi a zásuvkami, což se těm, kterým ještě fungoval noťas, náramně líbilo. My ostatní jsme mohli koukat z okna na měnící se krajinu. New York a jeho mrakodrapy nás přivítaly v ubývajícím světle, a tak se vše začalo brzy rozsvěcovat. Za pomoci jednoho z místních jsme se dostali až do našeho tentokrát objednaného hostelu a zapadli do hajan. Pro dalších 5 dní jsme se ponořili do jiného světa. Do ruchu vlekoměsta, stejně tak, jako do pohody central parku, do nadhledu z Emire state buillding, do nákupní horečky v Macy's a 21st Century, do klidu plavby po moři na přistěhovalecký Ellis a na známý Liberty island. Socha svobody se svými necelými 100 metry není příliš vysoká, ale přesto zůstává nejvyšší sochou, jakou jsem kdy viděl. New York jsme zdaleka neprošli celý, přesto můžu říct, že prvotní negativní pocit po 2 dnech nahradily velice příjemné a pohodové dojmy z Rockefelerova centra, Mannhatanského a Brooklynského mostu, z Chinatown i Little Italy. Projít si Central park, místo, kde stávalo World Trade Center stejně jako vidět dům Přátel (FRIENDS) je pěkný pocit.
Musím se přiznat, že se mi odtamtud zpátky nechtělo. Nejen z NY a z východního pobřeží. Přes všechny rozdíly a nesmyslné nařízení a zákony, které v USA mají (například zákaz prodeje alkoholu po 24.hodině), bych tam klidně zůstal. Třeba další rok. Je to divné teď sedět sám a psát tento článek, když jsem zvyklý trávit 24 hodin denně se skvělýma holkama, kterým tímto děkuju a posílám pusu :D Fakt by mé dojmy byly úplně jiné cestovat sám nebo s někým jiným. Takto byly prostě úžasné a pokud nedostanu ránu do hlavy, nikdy na to nezapomenu! :-* (vzkaz pro holky: "A vy si nezapomeňte vzít prášek!") :D

poznámka redakce: Holky nebyly nakupovat v Macy's ale v Marshall. Omlouvám se za chybu a případné způsobené potíže a děkuji pečlivé čtenářce Marice, která na tuto závažnou chybu upozornila. Hezký den :D

Poslední pozdrav z New Yorku

A je to tady. Přišla chvíle, která se na začátku léta nebo ještě dříve v čase, zdála býti nedosaitelná. Trošku plínu, úsměv na rtech a se slzou pod řasou si teď ještě přehrávám co se stalo dnes, kde jsem byl včera, koho jsem potkal předevčírem, kde jsem se opaloval před týdnem, kde jsem viděl východ slunce před měsícem...

Zítra už mě čeká "pouze" přesun na letiště a odlet ve 4 odpoledne směr Praha-ruzyně a pak 4 hodiny v autobuse do Brna. Juchuchů! Nemůžu tomu stále věřit, ale je to tady! Všechno, co se stalo na východě, popíšu až se vrátím domů. Teď chci jen dodat, že se na vás, na všechny doma, moc těším až to zase rozjeeeedem!

Tož zdar doma, no ni? :)

Cesta rájem

Tak a těch deset dní, na které jsem se těšil celé léto, je nenávratně za mnou. Přes všechny pozitiva, nádherné zážitky, překrásnou krajinu, pěkná města, spostu legrace a nezapomenutelnou zkušenost bohužel cítím jedno velké negativum :( Je to za náma! Týden a půl je prostě krátká doba. Myslím, že kdyby to šlo, každý z nás by vyměnil současný 4-denní pobyt zpátky v kempu, za prodloužení cestování, ať už by to bylo kamkoli. Po 9 týdnech strávených v kempu, pod neustálým pracovním tlakem a dodržováním nesmyslných pravidel, jsme si zase na chviličku přičichli ke svobodě. Ranní vstávání nebylo lepší než v kempu, ale je to úplně jiná radost vstávat, když víte, že za pár hodin budete například v Grand cannyonu. A co je lepší, ráno vstát a na uzdravuzjící se nohy nazout sandály nebo žabky. Jaká to úleva! Dalším nádherným bonusem byla naprostá absence kennolyn vymaz-hlavových songů. Jedninou vyjímkou byla recese uprostřed Arizonské pouště a ani ta netrvala naštěstí dlouho :D

V následujích odstavcích se neúspěšně pokusím, ve velice zkrácené podobě, popsat, co všechno jsme zažili a kam všude jsme se podívali, jestli jsme se drželi plánu a jestli i vše ostatní vycházelo podle našich představ. Je téměř nemožné do článku, odstavců, vět, slov a dokonce písmen promítnout vše co jsem viděl, zažil a cítil. A jedl :D

Na cestě pohádkovou krajinou a vysněnou zemí mnoha cestovatelů jsme pohladili všechny smysly. V dobré náladě jsme vyjížděli a s dobrou náladou jsme se vraceli v pořádku zase zpět. Avšak společně strávený čas mezi těmito dvěma dny byl prostě awesome (čti naprostá pohoda). Cesta po pobřeží s nádhérnými výhledy až do centra veškerého filmového dění, do Los Angeles. Prohlídka vyhlídkovým busem a jak se člověk nedozví, které bary vlastní slavní herci a kam Michael Jackson chodil do školky. No není to dobré vědět? :D Za to z plánu v San Diegu jsme vypustili mořský svět, protože jsme byli ohromeni krásou samotného města. Tak se stalo, že jsme navštívili nádherný dřevěný hotel na poloostrově Coronado s nádhernou plážičkou, abychom se pak přesunuli na malou a ne tak atraktivní Pacific beach. Za to s obrovskými vlnami. Holkám se to evidentně líbilo, i přes to, že tam ztrácely vršky plavek. Nebo snad právě pro to?

Ze San Diega a Tijuany jsme se vydali přes rozpálenou poušť do vzdáleného Phoenixu, což byl nejdelší souvislý úsek cesty, který jsme urazili. A tak jeden ze dvou dní, kdy jsme nepřinesli oběti Timbisha Shoshonovi, našemu patronovi. Ve Phoenixu se započal nádherný (pro změnu) sluneční den v Sedoně a Slidy rocks, přírodní skluzavce v říčním korýtku :) Západ slunce na Grand cannyonu v nás zanechal hluboké dojmy. Dlouhé stíny, táhnoucí se hlubokým údolím, které v půli krájí řeka Colorado. Následné šťastné a náhodné shledání s našimi Maďarskými přáteli v tamním nákupním centru a první grilování a spaní pod našim stanem (dále už jen šapitó, protože jsme měli stan trošičku větší, než je obvyklé - pro představu 2 metry vysoký a asi pro 8 osob). Přivstání si na ranní východ slunce nad Grand cannyonem taky stálo za to, i když všichni zúčastnění upadli do hlubokého kómatu v autě cestou na Grand cannyon west.

Dlouhá cesta po Arizonské dálnici byla asi opravdu inspirací skupiny AC/DC pro song Highway to hell, protože teploty okolo 40°C byly k nevydržení v autě s nefungující klimatizací. Akšak občerstvovací pauza, která se hodně zvrhla kvůli klimatizovanému prostředí jídelny a spoustě vody z vodních melounů nás donutila vyměnit řidiče. Jediný schopný a nezmelounovaný byl Alex, takž usedl za volant. O 15 minut později a 3 míle změna řidiče. Alex nemá mezinárodní řidičák. :D Takže Markétina premiéra - v pohodě. Další část cesty se změnila v dobrodružství, protože na Skywalk, což je skleněný most nad Grand cannyonem, se místy jelo neasfaltovanou cestou v těžších podmínkách. Po zjištění, že cena za tuto atrakci je o něco nižší než 1.500 Kč, jsme se otočili zpět. Avšak samotná cesta po historic Route 66 a nádhernou pouštní krajinou Grand cannyounu, kterou jsme jeli, stála za to! Pokračovali jsme se zastávkou na Hoover dam, což je zásoba pitné vody a vodní elektrárna, do nejživějšího a nejzvrácenějšího amerického města. Ano, Las Vegas. Pověsti nelžou. Las Vegas je přesně takové, jaké jste mohli od kohokoliv slyšet. Ano, je plné světel. Ano, mimo hlavní ulici vypadá mrtvé. Ano, je to město alkoholu, gamblingu a sexu. Ano, je tam pořádný hyc. Ano, město je plné podivných podnapilých lidí přecházejících s velkými drinky z casina do casina. Ano, pokud jste někde uvnitř, je téměř nemožné dozvědět se, kolik je hodin (pokud nemáte vlastní hodinky). Město žije a život tepe jeho ulicemi bez ohledu na čas a na to, jestli tam jste a nebo ne. Přesto my jsme tam byli a strávili jsme dvě noci v perfektním hotelu s nejvyšší věží s atrakcemi ve městě.

Celý den v bazénu jsme popíjeli pivsony a osvěžující koktejly, hráli volejbal a pak to zkoušeli neúspěšně znovu (po celém dni ležení jsme byli unavení a ztuhlí, rozhodně to nebylo nízkým množstvím alkoholu v krvi). V jeden moment jsem byl úplně na dně (chápej: dělal jsem stojku v bazénu a nějakým nedopatřením jsem si o dno bazénu odřel čelo, tekže teď ještě stále nosím na čele památku na Las Vegas). Noc v ulicích a nádhezná procházka nad ránem, kterou si užila především Zuzka nás příjemně unavily, takže i přes veškerou snahu a vstávání v 8 jsme zakleté Las Vegas opouštěli až půl hodinu po poledni směr Death valley. Po naší zkušenosti s neklimatizovaným autem si myslím, že jméno tomuto údolí dal někdo, komu taky nefungovala klima. V oblasti Badwater - solná jezera, se teploty pohybovaly kolem 50°C a ani vítr, který tam pofukoval nebyl vůbec ochlazující, spíš naopak. Za to místo uprostřed pouště, nejníže položené v celých USA - necelých 100 metrů pod úrovní oceánu - bylo jedním míst, které ve mě zanechaly hluboký dojem. Rozmanitá pouštní krajina měnící se rychle přesto těžko postřehnutelně jen při samotném projíždění údolím, které bylo spíše malým pohořím, je opravdu něco, co v Evropě jen těžko zažijete.

Druhé nocování ve stanu a druhé zneuctění Timbisha Shoshona na June lake. Abyste správně chápali, Timbisha Shoshona jsme poprve "potkali" v Death valley, ale při zpětném přemýšlení, jsme si uvědomili, že s náma byl už od začátku. Tento náš hrdina, kamarád, přítel, průvodce, ochránce a bůžek. Národním parkem v Yosemitech jsem byl mírně zklamán. Neviděli zrovna to, co jsme si představovali. Kvůli požárům, které se tam rozhořely jsme se museli vydat 5-ti hodinou objížďkou, což nám trošku zamíchalo plánem i na další dny. Ale víme, že to byl trest od Timbisha Shoshona za to, že jsme předešlou noc nepili. Takže jsme to večer v kempu napravili, jak jen to šlo a čekali co se stane další den. Naši omluvu přijal a nadělil nám nádhernou oblohu s pár bílými mráčky, které ji budou zkrášlovat na fotkách z našeho cyklovýletu po Yosemitech. Ráj horolezců, ne však cyklistů. Aspoň ne těch vytrvalých a náročných, protože po rovinkách jezdit za chvíli omrzí. Přesto se před námi otevřalo pár nádherných pohledů. Co jsme však postrádal byla voda ve vodopádech a divoká zvěř. Beru to jako výzvu přijet ještě jednou, uvidíme.

Rozloučili jsme se tydy s vyschlými vodopády, rovnými cestami a po sbalení našeho šapitó zpět do auta jsme se vydali to Davidova topíčku a nejoblíbenějšího města vůbec - do Sacramenta. Kupodivu se David rozhodl nečekat v autě a projít s námi westernovou čtvrť. Po večeři v typickém americkém bistru s malými porcemi (viď Zuzi?) jsme se v protisměru vydali do kanceláře Arnieho Švarcího. Poslední celý den naší výpravy jsme si vychutnali na venkově, ve vinařské oblasti Napa valley, kde jsme okoštovali víno malé vinárničky Corazon s dlouhou tradicí a dubovými sudy od francouzské firmy. Odtud vesele s řidičem Alexem do San Francisca.

Ubytování v bohaté čtvrti feťáků, alkoholiků a žebráků se nakonec ukázalo jako dobrý tah, když jsme nejdříve dostali největší pokoj v hotelu a pak jsme i přes nařízení vlády koupili po druhé hodině ranní ve večerce kradenou vodku od Jugoslavce. A ještě jsme každý dostali na cestu banánek v čokoládě:D V tomto San Francisco zase nezklamalo, stejně jako nádherný výhled z kopce nad Golden Gate Bridge. Se zajížďkou do Port Costa, kde jsme vyložili Dava a podívali se do jednoho z nejstylovějších barů vůbec, jsme se druhý den vrátili na nám velice známé místo, do kempu.

I přes některé úskalí a docela dlouhý čas strávený na cestách jsme všichni všechno zvládli a užili si maximálně momenty, na které jsme se těšili celé léto. Tímto bych chtěl všem zúčastněným poděkovat za společné chvíle strávené na cestách, stejně jako ve městech a národních parcích. Každý z téměř čtyř a půl tisíc kilometrů byl pro mě cestou do neznáma a jsem rád, že jste vy se mnou a já s vámi jel. A děkuji za zábavu, kterou jsme spolu těch 382 hodin prožili. A také děkuji především Timbisha Shoshonovi, který nás chránil a vedl správnou cestou.

Poslední Day off

A je to za mnou. Tak už jsem vyčerpal i poslední přidělený den volna. Je to tak, přátelé, mé působení v kempu se mílovými kroky blíží ke konci. V sobotu večer do kempu přijel jeden z místních vedoucích z day kempu, který přivezl naše přátelé ze sobotní túry a vyzvedl nás, abychom si i my užili dne volna. A tak se stalo, že jsme zašli na rychlou večeři do asijského bistra Panda a pak se přesunuli do Capitoly, poblíž pláže. Nad útesy jsme si sedli na zábradlí a koukali na moře, oceán, lodě a molo, helikoptéry, které létaly hasit požár, ale také na čilý vodní žívot v zátoce. Pod náma se doslova proháněli tuleni i delfíni. Vzduchem plachtily pravděpodobně potápky, které se potápěly střemhlav do moře pro ryby. Úžásné chvíle, jen sedět a pozorovat toto všechno...

Do setmění jsme se pak bavili hraním petanque na nádherné písečné pláži. "Přespali" jsme v domě jednoho z kamarádů našeho kolegy z kempu. Místo spánku jsme však s Akošem hráli FIFA 2009 na Playstation 3 a na plazmové televizi s úhlopříčkou více než 120 cm od deseti hodin večer do 5 ráno :D O pár hodni později jsme se byli podívat na flu market, což se dá jednoduše představit jako bleší trh. Neuvěřitelné, co všechno se tam dá najít a co všechno se lidé snaží prodat.

Zbývající čas, který jsme měli do návratu do kempu, jsme strávili poblíž golfového hřiště hraním "disc golf". Princip hry je stejný jako golf, jenže místo míčku a hole se požívá obdoba létajícího talíře freesbee a místo jamky jsou na obrovské ploše mezi stromy rozmístěny speciální kovové koše. Mrzí mě, že jsme nešli tuto hru hrát už dříve, hned po několika okamžicích se stala jednou z mých nejoblíbenějších. Musím vykutit, jak ji přinést do Česka. Mám fotky hřiště a košů a dokonce jsem si ze ztrát a nálezů koupil jeden létající disk, tak uvidíme...třeba homemade ;)

Stejně jako předtím, i tento volný den jsem si užil naplno a jsem za to našemu průvodci, Reidovi, velice vděčný. Díky, brácho...

Cestování po západním pobřeží

Za týden oficiálně končí moje práce v kempu a poté už jen další dva dny práce po ukončení kempu, než se konečně vydám cestovat po západním pobřeží Spojených států amerických. Rozhodně se s vámi chci podělit a toto nadšení a plán cesty, která mě čeká.

Dlouhý a náročný okruh začíná v Santa Cruz, odkud budeme mít s největší pravděpodobností půjčené auto. V autíčku pro 7 lidí nás bude šest nadšených cestovatelů natěšených vyrazit po Highway 1 na jih, podél pobřeží. Tato cesta se prohlašuje za nejnádhernější cestu na celém západním pobřeží kvůli přenádherným výhledům, otevírajícím se každou chvíli. První zastávka bude v Los Angeles, kde bychom snad mohli kromě fotky s nápisem HOLLYWOOD navštívit také natáčecí studia a Long Beach. Odtud Sea world v San Diegu, velký zábavní park ve stylu mořského světa. S přespáním někde kolem Phoenixu budeme pokračovat na severo-východ do Grand Cannyonu. V plánu je sestup do údolí s přespáním u řeky Colorado. Další den bychom se snad měli podívat na vyhlídku Skybridge, klenoucí se nad Grand Cannyounem. Jasnou volbou je na další noc Las Vegas, kde strávíme i následující dopoledne.

Pak příjde odpočinková část v národních parcích Death Valley a Yosemity. Pokud to vyjde, tak i v parku Sequoia. Poté pohled na Lake Tahoe, na nejsevernější bod naší trasy a pak cesta přes Sacramento do vyhlášené oblasti Napa Valley. A poslední den zpět do kempu, na family camp.


Zvětšit mapu

Po family campu nás čeká ještě jedno cestování, o kterém napíšu zvlášť. Vše je finančně, časově i nervově náročné, tak mi držte palce! Zdar!

Aktivní víkend

Po předchozích, poněkud líných víkendech, přišel konečně jeden plný nových a daleko zajímavějších věcí! Ale nejdříve o úterní volné noci. Vymysleli jsme si krásný plán. Půjčit si z kempu kola, sjet dolů z kopce, najít malou cestu a dojet do Canta Cruz, na pláž. Po cestě zpátky se zastavit v obchodě pro pár pivek a vyšlapat nahoru. Pak si sbalit pár věcí a vyrazit na outpost (kempování v lese) podle našich představ. Vzít si samozřejmě s sebou ty pivka, kytaru a dobrou náladu :-)
No, nedopadlo to podle našich představ. Ne, že bychom sjeli na kolech z denního kempu dolů a pak se dozvěděli, že si kola půjčit nemůžeme. Takže šlapat zase rychle zpět a snažit se vrátit pěšky stejnou trasou a zkusit chytit ostatní, jestli ještě neodjeli. Odjeli. Takže kompletní změna plánu. Nakonec jsme tedy vyrazili jen do městečka Capitola na úpatí kopce, kde je pár dobrých obchodů a malé kino. Kino se ukázalo jako perfektní volba. Film Hangover byl jednou z nejlepších komedií, jaké jsem kdy viděl. A na večer zpátky do kempu.

Víkend byl taky naplánovaný dobře. V pátek ale zase došlo ke změně plánu, když jeden z místních vedoucích onemocněl. A zrovna ten, který se nabídl, že nás v sobotu vezme autem do akvária v Monterey a v neděli surfovat. No smůla. Avšak jiný vedoucí se nabídl, že s náma v sobotu pojede.
V pátek jsme se vydali na pláž do Capitoly, kde jsme si půjčili kanoe a strávili na moři pohodovou hodinku a půl. V malebném kalifornském prostředí se kolem naší kanoe proháněly potápky, rackové, tuleni a na dosah ruky i delfíni a krevety. Páteční odpoledne bylo zakončeno na pláži při pozorování školy surfingu a pochutnávání si na pravém mexickém burritos.

V té páteční smůle jsme nakonec našli velké štěstí, když jsme jeli nejluxusnějším vanem, jaký jsem viděl. Akvárium bylo perfektně interaktivní. Všudé samé plastiky a malby na stěnách, nádherné mořké prostředí, spousta obrazovek a elekronických vychytávek, multimediální ukázky pro děti i dospělé. Avšak živočišné vybavení akvárka skýtalo jen obyvatele zátoky Monterey a ke všemu vyjma tuleňů a delfínů. Ani velcí žraloci, jen maličtí.

Mírné zklamání z akvária napravil úžasně úžasný oběd v restauraci s nádherným výhledem a vynikajícím jídlem. Objednali jsme si mořské plody, dobrá volba. A náš průvodce Andrew nás na tento oběd dokonce pozval, jinak bychom si to dovolit mohli asi jen velmi těžko. Takže, ještě jednou díky, Andrew, jídlo bylo úžasné. Procházka po uličkách Monterey byla taky příjemnou změnou a něčím novým. Daleko více se toto město podobá příměstským městěčkům v Evropě.

Na sobotní večer a noc byla v plánu párty u další z day camp vedoucích. Někteř íse bavili více, jiní méně. V podstatě se tam nic zajímavého nestalo a tak není moc o čem vyprávět. Za to neděle byla zase aktivní. Po snídani v Americké snídaňové restauraci, jak ji známe z filmů, jsme se nechali autem vyhodit v Santa Cruz. Tam jsme si půjčili kola, což se později ukázalo jako nejlepší možná volba. Takovou prohlídku města a okolí jsem ještě nezažil. Opravdu jsem si užil asi 5 mil dlouhý výlet do Mystery spotu a zpět. Díky tomu, že tady nejsou kopce, nebyl to vůbec žádný problém. V Mystery spotu vám ukáží a dokáží, jak je to místo geograficky, magneticky a jinak nevysvětlitelně ovlivněné a zakleté. Neplatí gravitace a nejde o žádné optické klamy ;-) Z Mystery spotu už jsme si to hnali zpět přes Downtown v Santa Cruz na pláž a podél pláže až tam, kde cesta končí, do National Bridges Park. Krásné vyhlídky se před námi otevíraly s každým ujetým metrem. Protože nás tlačil čas, rozhodli jsme se co nejdříve dojet na konec, vychutnat si vyhlídku a na cestě zpět udělat fotky za jízdy. Rozhodně jsme si neodpustili 7,5 minutové koupání v obřích vlnách na nádherné pláži pod útesem. Takže za tento víkend jsme toho stihli docela dost a jsem za to náležitě spokojený. Kalifornie zase z jiného pohledu: Z kajaku a z kola, stejně tak do modrých hlubin v akváriu. :-)

Zábavní park Boardwalk a převleky

Představte si sobotu 2. srpna. Copak pěkného jste dělali? U nás v kempu jsme se dočkali, další turnus roztomilých dětiček se vydal na krátké i dlouhé cesty domů a kemp zel skoro prázdnotou. Až na unavené, ale přesto nadšené pracovníky z celého světa. A proč nadšené? Kemp se rozhodl zaplatit za nás vstupné do největšího zábavního parku v Santa Cruz. Boardwalk. I když nejsem zrovna fanda výšek a pouťového adrenalinu, opět jsem posunul hranice svého strachu o pěkný kus dál. Na některých atrakcích jsem si vůbec nebyl jistý, zda nás vůbec udrží, jestli nejsme poslední, kdo se na nich svezou a jesli o nás nebudou náhodou psát v novinách nekrology.
Ale všechny atrakce vydržely, naše žaludka taky (až na pár vyjímek :D). Tak se stalo, že jsem si zkusil vodní skluzavku, lanovku nad celým parkem, věž, na které tě vystřelí 125 stop do vzduchu a zpátky, strašidelný hrad, autodrom, několik druhů horských drah a pěkně nechutný mixér. :D

Asi tady jsou úvhylní na převleky. Což může být mimochodem celkem zajímavé, kdyby šlo jen o holky a o zajímavé převleky... :-P Ale takhle to bohužel není. Tento týden, čtvrtek - Dress up your conselor day. Takže namalované nehty, make up, šatičky, náušnice, prostě lahoda :D A dnes, pátek, pirats day. Takže kvůli věčným převlekům už skoro nevím, kdo jsem. Těším se, že mi to po návratu připomenete, přátelé. :-)